SLUSHTIPS #22 Nová deska japonských MONO

Je to tak, japonští MONO nedávno vyjeli s novým dvojalbem The Last Dawn/Rays of Darkness a je to vážně síla.
Pro případ, že by náhodou někdo netušil, o kom tady vlastně čte – tahle čtyřčlenná instrumentální partička z Tokia má na kontě už 7 studiovek, jeden „živák“ s orchestrem v plný palbě a ve svojí tvorbě se pohybujou někde na pomezí post-rocku, shoegaze a neoklasický hudby. Jejich skladby výtečně pracujou s atmosférou a gradací a umí vykouzlit intenzivní napětí i intimní lehkost, melancholii i radost.

Dost plků. Obě alba rozhodně stojí za několikanásobnej poslech, každý je totiž trochu jiný a je třeba do nich trochu zaplout, nicméně obě mají společnej minimalismus – MONO totiž upustili od orchestrálních, až neoklasickejch eposů a nahráli obě alba jenom s minimálním ansáblem. Nutno podotknout, že obě alba tvoří víceméně komplementární celek deseti písní (slovy kytaristy Takaakiry Goto „Byly ve mně světlé a temné stránky a cítil jsem, že by neměly být na stejném albu“).

Last Dawn je oproti jejich dosavadní tvorbě hodně temný a znepokojivý. Desku rozjíždí intenzivní Recoil, Ignite, objevujou se tam až doomový momenty (např. song Surrender) a ve skladbě The Hand that holds the Truth tomu všemu propůjčuje svůj hlas Tetsu Fukagawa, řvoun z japonských Envy. Poprvý za celou patnáctiletou hudební kariéru tak mají MONO na svý nahrávce hlas. Ve čtvrtým a posledním kousku The Last Rays to sklouzne jenom do noisovýho šumu a zhutněný zpětný vazby, ne nepodobný například Sunn O))).

Rays of Darkness je naopak veskrze jemný a optimistický, občas pohladí po duši přesně tak, jak to umí jenom oni. Na týhle placce je celkem 6 songů, ve spoustě z nich se objevuje minimalistický a uklidňující brnkání na klavír a celkový vyznění se víc blíží těm MONO z předchozí tvorby. První, nejdelší věc The Land Between Tides/Glory jakoby v sobě měla ještě něco z dishramonický nepříjemnosti Last Dawn a tvoří pomyslnej most mezi oběma alby. Vypíchnul bych ještě melancholickej uklidňovák s klavírem Elysian Castles a třeba song Where We Begin s pro ně tak typickou gradační křivkou.

I když po patnácti letech kariéry dospěli MONO do bodu, kdy si můžou vydávat de facto co chtějí a nemůžou udělat krok vedle, nesklouzli do produkce stále stejnejch desek a pořád mají co nabídnout a čim překvapit. Koncepční dvojalbum ála jin-jang za mě rozhodně ANO a pro ty, co neznaj rozhodně doporučuju si na to udělat chvíli a dát tomu šanci.

-ASP-

Mono – The Last Dawn / Rays Of Darkness, limitovaná edice vinylů

Advertisements