SLUSHTIPS #24 Melvins – Hold It In

Rok se s rokem sešel a opět tu máme další desku Melvins. Kapela, která si během svojí bohaté kariéry za všech okolností zachovávala svojí tvář, nebála se experimentů, vystřídala několik vytříbených basáků a jeden čas rozpoutávala pravé peklo s dvojitými bicími, se v posledních pár letech očividně definitivně rozhodla dělat si to, co se jí zachce. A jak praví klasik, dělá to tak, jak se to dělá nejlíp. Máme tu tedy již čtvrtou desku v řadě, kde s novými písněmi přichází i nový lineup kapely a pomyslný prostředníček vůči „běžnému“ posluchači o pár centimetrů narůstá. King Buzzo a Dale Crover, dva milí kluci, které musel kdysi v lesích nedaleko Seattlu uplácat z bahna nějaký šílený vědec z planety Cajkárna, k sobě tentokrát přibírají opravdová esa, a to kytaristu Paula Learyho a baskytaristu Jeffa Pinkuse z legendárních Butthole Surfers.

Deska obsahuje dvanáct písní, v nichž se nachází přehlídka opravdu špinavých těžkých riffů, pár hillbilly rockových srandiček, feedbacku, ruchů + jedna prapodivná indie kytarovka, která zní jako když usínáte při pádu z měsíce. To vše s naprostým nadhledem, který je pro tuhle skupinu typický. Nějak dlouze to popisovat a sestavovat z toho osnovu nemá smysl. Jejich zařazení do nějaké škatulky je zvlášť v posledních letech prakticky nemožné, poněvadž oni jsou taková škatulka sama o sobě. I v tom spočívá jejich kouzlo. Jakýkoliv song se pro vás může stát hitem i naprosto neposlouchatelnou záležitostí. Hold It In zaujímá vůči posluchači nesmlouvavý postoj a nepodbízí se ani v nejmenším, prostě „jestli se se mnou chceš seznámit, tak musíš nejdřív oslovit ty mě, ne já tebe“. Ber nebo nech bejt. Já to beru, zatraceně hodně to bere i mě a pokud by Bůh vyhlásil, že v rámci snižování stavů může na Zemi existovat jen jedna kapela, budu hlasovat pro Melvins.

Reklamy