SLUSHTIPS #26 Mark Lanegan – Phantom Radio

Mark Lanegan přichází se svojí novou deskou. Už červencové EP „No bells on Sunday“ naznačovalo příklon k lehké elektronice a odlehčenějším písním než na vcelku temné předchozí desce Blues funeral, takže jsem se trochu bál, aby vše neskončilo v bezbarvém popíčku, podpořeném chmurným vokálem, ale jak se zdá, obavy byly zcela zbytečné. Rozhodl jsem se vám recenzi téhle desky převyprávět pěkně track od tracku:

Harvest Home
Pěkná úvodovka, klasický Markův přiblueslý dupáček s klávesami v pozadí. „Black is color, Black is my nam.“ Zase tak veselo asi nebude.

Judgement Time
A je to tu. Apokalyptická modlitba od týpka, kterého byste asi na ulici nechtěli potkat. Jdete s malou holčičkou za ruku, všude spáleniště a ruiny, a vy marně listujete stránkami Bible a hledáte vysvětlení.

Floor of the Ocean
Pravý opak předchozí písně a asi „nejveselejší“ věc na albu. Tady už je opravdu slyšet elektronika, automatický bubeník, synťáky a jemná kytara v pozadí.

The Killing Season
Klávesy, za které by se nemuseli stydět ani The Cure, lehce chmurný doprovod, za to skoro ve funky rytmu. Markovo frázování nás ovšem vrací zpátky do reality.

Seventh Day
Detektivka s gospelovým nádechem. Asi nepůjde o vyšetřování nějakého mordu, ale spíš o to, kdo mi včera sakra ukrad všechny prachy?!

The Wolf
Osamělá, teskná balada, která dává naplno vyniknout Markovu hlasu. Odevzdaná, plná beznaděje s doprovodem zachmuřených pistolníků, co pláčou na kytary. Není kam se schovat.

Torn Red Heart
Je rok 82 a jdete z diskotéky, kde jste potkali svojí první lásku s perfektní trvalou. Celý další den se tešíte, až s ni budete mít spicha u konzumu a vyměníte jí Michala Davida za Depeche Mode.

Waltzing in Blue
Jediná opravdu čistě elektronická věc na desce. Modlitba. Všichni stojíte okolo ohně a tleskáte do rytmu téhle šamanské písně.

The Wild People
Country cajdáček. Mark na začátku hlasem trochu připomíná kolegu Scotta Weilanda ze Stone Temple Pilots. Dostavník se pomalu houpe. „Mama, mama please, please don‘t kill the messenger man.“

Death trip to Tulsa
Zavěrečnej námrd. Chuťovka, která jako by vypadla z Blues Funeral nebo klidně i z Bubblegum. Pochoďák na popraviště.

Závěrem, pokud máte rádi to, co Mark dělal dřív, a jste zastánci akustických bluesovek nebo garážových potemnělých nářezů, asi budete zklamáni. Pokud jste si už na předchozích dvou albech zvykli na občasné úletíčky a celkově, „tanečnější“ a modernější sound, budete spokojeni. Kéž by se každý umělec uměl vyvíjet s takovým citem jako Mark Lanegan.

Naživo si to můžete ověřit 20. února v Lucerna Music Baru.

Autor: Adam „Adámo“ Plzák

Advertisements