LIVE: Turbowolf – 28.4. Klub 007, Praha

Historie česko-německých hudebních vazeb. Co to kurva je? S naprostou nevědomostí a dost velkou dávkou znechucení koukam do skript pro tenhle předmět, ze kterýho zejtra dělam zápočet. Zoufale se snažim něco naučit, ale je to nemožný. Vzdávám to a celý skripta kopíruju do mobilu. Jebat to. Dneska je přece den D!

Beru dodávku zvanou „Pomsta královny Anny“ a pomalu nabírám zbytek posádky. Po posledním opozdilci, kterým není nikdo jiný než pan Adámo vyrážíme směr Praha. Cestou ještě kapitán (samozřejmě, že já) přenechává kormidlování prvnímu důstojníkovi, protože má chuť dát si trochu do budíku. Po několika kolonách, zajížďkách a poněkud netradiční dálniční konverzaci s německým autobusákem jsme na místě. Nutno říct, že během cesty se na palubě utvořil menší čurbes v důsledku dopitých flašek od houby a piva, nicméně se zdálo, že ještě tu správnou hladinku opravdu nemáme, takže se zašlo do místní večerky a koupilo se ještě pár vín.

Mojí první návštěvu nulanulasedmičky provázel očekávaný šok – Ano, opravdu je to tam tak malý, jak mi každej vyprávěl. Na nic nečekám a rovnou si to nakráčím ke stánku s merchem. Hmmm, šest stovek za triko je fakt velká zlodějina, ještě za takovej hadr, ale já ho prostě fakt musel mít! V momentě kdy se od jejich bedňáka/prodavače/řidiče dozvídáme, že skladbu Son (Sun) v playlistu zařazenou opravdu nemají, tak se Hery začne chytat za hlavu a zoufalým jekotem křičí na celou sedmičku „NOOOOOOOOOOUUUUUU!

Zbytečnejch keců bylo až až, tak přejdeme k samotnýmu hraní. Čekal jsem, že Turbowolf vyběhnou na stage a rovnou to odpálí nějakým totálním štípákem, ale počínaje basačkou si každej z nich jen tak hezky v klidu nakráčel na pódium, jako kdyby byl zrovna čas na čaj o páté. Okey, tak koukám, že to asi žádná divočina nebude. Jak skončilo intro ke skladbě Invisible Hand, už jsem tušil průser. 1 2 3 4, Chrisův pronikavej jekot a najednou kotel jak svině.

Člověk se ani nestihnul vzpamatovat a už do něj cpou další totální (možná největší) pecku, Ancient Snake. Stačilo mi slyšet jen ty počáteční přechody na bicí a málem jsem do země vydupal díru. Kotel se zvětšuje. Neustále bilancuju mezi redaktorskou zodpovědností a tím, že zešílím a vrhnu se tam jako totální magor. Ne, ještě počkám na Rabbits Foot se stejně nedá moc pogovat, to si radši zařvu „Some kind of Voodoo, some kind of Love!“ Hodně zajímavý bylo sledovat Rozvoda, kterej má skoro dva metry a zrovna provádí něco na způsob stage divingu a takovejch lidí bylo víc. Jen připomenu, že na sedmičce dosáhne na strop i člověk, kterej má něco málo přes metr a půl.

Při Solid Gold nás Lianna hypnotizovala svým pohupováním a vokály „Psychoooo„. Kdo by si nezazpíval, že jo? Mezitim se Chris vydává do davu a svejma popěvkama nabuzuje publikum. Ty vole, Tomáš a Rozvod zpívaj s Turbowolf! Příště si to nesmim nechat ujít, ale zatim se mi do toho kotle furt nechce. Ještě v klidu přečkávám Big Cut a Nine Lives a pak ….

This song is called Seven Severed Heads. … Double it! … Trough the sun … Wool the wah … D d d … Holy Ghost … Broken host … Time machine … Where you been?“ A v tom momentě jsem ze svýho útulnýho a bezpečnýho místečka vystřelil do kotle jako naprostej šílenec. Zvěřinec na druhou. Následovala Good Hand se super vokálama kytaristy Andyho a A Rose for the Crows, u který jsem si konečně zazpíval i já, když mi Chris podal mikrofon a nechal mě z plna hrdla zařvat „we’ll leave them for the crows.“ Jsem v nebi.

Uff, dva roky jsem v kotli nebyl. Rich Gift dokopejte beze mě, já se jdu zhroutit někam do rohu. No dobře, tak Chris si ještě chce trochu zaplavat, což byl vzhledem k nízkýmu stropu opět dost obtížnej úkol, hlavně když vyžadoval aby byl nesen od baru až na stage. Read and Write už jsem si odkejval hezky v rohu, to už i ty vytrvalejší nějak zmohlo, ale ne na dlouho. Na úplně poslední skladbu Let’s Die se roztočil circle pit, kterej sice vydržel jen malou chvíli, ale aspoň něco. Skandování „one more time“ nezabralo, tak jsem si koupil dvanáctku a zhroutil jsem se do kouta, kde jsem nabíral síly.

Následoval pokec s celou kapelou. Snažil jsem se z Andyho vytáhnout jaký používá pedály, snímače a podobný kytarový komponenty, ale marně. S úsměvem neustále dokola opakoval „It’s a secret, it’s a secret.“ Vzdal jsem to a šel pokecat s bubeníkem. „My name is Blake …„. Hmm, drsný jméno. „Nemáš paličku pro mě? Jasně už to máš zbalený. Nebudu tě otravovat.“ Prolítlo ještě pár slov o bubnech a činelech a šel jsem si po svých. Následně jsem ještě sebral veškerou odvahu (dík Adámovi a Herymu) a šel udělat rozhovor pro Slush s Andym, takže řekněme do konce tejdne ho tady máte.

Pokaždý, když jdu do klubu na nějakou kapelu a může bejt fakt sebelepší, tak stejně stojim většinou někde v rohu nebo v zadní části a spíš poslouchám, ale Turbowolf asi ovládají nějakou zvláštní magii, protože tohle je poprvý za nějaký dva roky, kdy jsem sám dobrovolně vyrazil do kotle. Především jsem čekal, že to budou nějaký namyšlený rockstars, který si zalezou do bekstejdže a nebudou se s náma chtít bavit. Naprostej opak, moc fajn lidi a hodně příjemnej pokec.

A na úplněj závěr bych chtěl říct jen tohle: Kdo tam nebyl je idiot!

mojče

Advertisements