SLUSHTIPS FLASHBACK #1 Mad Season – Above

Jelikož okurková sezóna je v plném proudu, ale nechce se nám kvůli tomu úplně prázdninovat, vznikl v naší redakci takovej nápad, udělat recenze na alba, které máme rádi a slaví tento rok nějaké kulaté výročí. Kdoví, třeba nás to začne bavit a stane se z toho taková stálá sekcička. Anebo taky ne.

Rok 1995. U nás vaří Lucie, Mňága, piko, herny a bordely. V Seattlu, který brzy přijde o svůj status hlavního města hudby, vzniká superkapela z pár rockerů po detoxu. Kapela, která vydá jedno album, nechá zvěčnit jeden svůj koncert na VHS, pak se ztratí v historii a dva její členové si v horizontu dalších pár let dají zlatou. Řeč je o Mad Season a album nese název Above. Album co má duši, byť poměrně nemocnou. Album, jehož cover zdobí malba dvou mladých osob, které už nežijí. Album, co má letos dvacáté narozeniny a já mu gratuluji.

Desku tvoří 10 písní, celkem je to necelá hodina rozmanité muziky, která má potenciál na víc, než vám dělat kulisu v práci. Jedná se o desku, která je protkaná skladbami, které se hodí pro různé situace, kdy budete jen vy a ona (deska, ne přítelkyně pozn. redakce). Muzika na procházky podél řeky, na rozležení se v poli s otevřenými žilami, na nekonečně prázdnou podvečerní silnici, nemající konkrétní cíl.
Na Mad Season je absolutně perfektní, že zde bezpečně najdete ostatní kapely, ve kterých její členové působí/li (Pearl Jam, Alice in Chains, Screaming Trees) a ještě mnohem víc, protože deska je hozená spíše do sedmdesátkového hardrockového hávu, ale je obalená špinavým alternativním rockem a blues až běda.
Kromě špičkové hudební stránky jsou obrovskou zbraní zahloubané, posmutnělé texty Laynea Staleyho, které u některých písní dokonale umocní ‚hudební‘ atmosféru, někde dokonale kontrastují s povznesenější linkou – například Wake Up, River Of Deceit a závěrečná spirituální hymna All Alone jsou toho zářným příkladem. Jsou to písně, u kterých máte chuť pohlédnout do slunce a jít tak dlouho volnou přírodou, dokud nevypotíte úplně poslední zbytky naděje a nechcípnete pod hvězdami vedle ešusu s herákem. V bluesové Long Gone Day, kde hraje prim Mark Lanegan s hlasem strhanýho šerifa, před kterým by si uznale nasral do kalhot i Clint Eastwood, jsou díky saxofonu rázem trochu cítit Morphine. Usólovaná November Hotel mi trochu evokuje Blind Melon a zároveň trochu i pocit, že to je píčovina, tak to tak necháme.
Naprostými skvosty a pomyslným vrcholem jsou pro mě pak dvě nejtvrdší skladby, které převalují album do druhé půlky – Lifeless Dead, nad kterou by uznale pokýval hlavou i Tony Iommi, a především mantra I Don’t Know Anything, jejíž hlavní linku později s naprostým gustem vykradli australští bažanti Silverchair a odsoudili tím mnoho beta grungerů k fatálnímu pomýlení, ze kterého vedla cesta pouze skrze posměch znalejších kamarádů, či přes facku od ortodoxního fotra. Píseň, která díky tvrdým kytarám a Staleyho dokonale apatickému vokálu, jako by vypadla z jen o pár měsíců mladšího Tripodu od Alice in Chains…

Když si to teď tak čtu, říkám si, co to má sakra bejt? Rozebírání konkrétních songů, to jako vážně? Ach jo… proč jsem to teda vlastně psal? Asi proto, že těm z vás, co to album neznají, bych ho rád doporučil a nemůžu to do vás do všech valit vožralej v nonstopáči (což dělám bohužel docela rád). Taky proto, že těm, co ho znaj, bych ho rád připomněl, určitě jste ho už dlouho neslyšeli. Ale především asi proto, že je to jedna z mých srdcových desek. Dokonale povznáší a přitom zároveň umí poslat celou náladu do kytek. Nutí k přemýšlení a přitom dokonale čistí hlavu. A takových klišé bych mohl napsat ještě spousty, až bych se sebe udělal ještě mnohem většího dementa. Tak moc silná deska to je.

Reklamy