LIVE: The Cure – pohled první

Na The Cure bych čekal všechny možný lidi pod vlivem všech možných látek (jestli tohle dal někdo na tripu, tak je king!), ale překvapila mě frekvence pivních skautů, hojně využívajících taneční kreaci „na zdraví“, při níž jde ruka s půllitrem nahoru a dvě deci piva metr padesát dopředu, kteří při svém brouzdání halou přípomínali spíš publikum průměrného bigbítového koncertu HC Slavie Praha. Na les mobilních obrazovek, představujících cestu ke zvěčnění zážitku, kdy obraz bude tvořit epileptická záře a zvuk obírání okapů toxikomany, jsem si už zvykl, nicméně partičky fotící si selfie v nejvypjatějších částech setu, to je moc i na já.

Koncert samotnej pak bylo bezmála tříhodinové utápění oběti vodní pistolí – dlouhé, šílené až absurdní, nepříjemné s občasným zábleskem naděje, že voda dojde než bude pozdě.
První tři songy navodily atmosféru a pak BUUUM – Push odstartovala nesmlouvavý psycho kolotoč, jehož vrcholový vrcholy pro mě byly Pictures Of You, naprosto snová Just Like Heaven a nekompromisní pocitová smršť One Hundred Years s projekcí, hemžící se největšími historickými highlighty tzv. lidstva.
Nejbrutálnější část setu pro mě pak představovalo první kolo přídavků, kdy jsem po Want musel na čudku, jinak bylo jasný, že se z toho poseru. Následuje Burn a pak první tóny Forest, kdy se na mě v hrobově ztichlé kuřárně otáčí asi 50 letý brat a následuje rozhovor „Hraju Forest a my tam nie sme“ –„Já si musel dát po Want cigáro…“ „Aj ja…“ Krčíme chápavě rameny a s přehledem ještě stíhám druhou půlku písně, čili přibližně pět minut drtivého šílenství.
Druhé kolo už mě zpět do kuřárny neposílá, ale Shake Dog Shake vrací po kratičké pauze náladu rychle zpátky zpět a především Never Enough ji drží přibližně na hranici smrtelného cajku.
Poté přichází třetí a poslední kolo přídavků, kdy poctivě vybudovanou atmosféru kapela arogantně rozmetá na sračky píčovinkama Lovecats a Hot, Hot, Hot, aby vzápětí jako správný hvězdný sráči vypálili Friday I’m in Love a Boys Don’t Cry, kvůli kterým tam byla stejně tak třetina lidí a akorát zabírala místo pro skutečný fanoušky, který už jsou dávno mrtvý. Při Close To Me a závěrečný dupačce Why Can’t I Be You, už se začíná publikum trousit ven – „Boys“ již slyšelo.
Moje psychika je vinou uplynulých dní Robertem Smithem rozměněna na halíře a při proudění davem ven mě mrzí jen to, že všem těm lidem nemůžu jednomu po druhém s úsměvem říct, že je nenávidím.
Očista.

Reklamy