LIVE: The Cure – pohled druhý

Až moc akcí najednou se sešlo tenhle víkend. Ani jsem se v Písku na filmovým festivalu moc neohřál a už jsem musel běžet na Plzeňskou noc a s hodně rychlou vyřídilkou jsem tam odsud vystřelil na The Cure do O2 Arény.

Jen chci dopředu upozornit, že můj report bude trochu vostřejší a více zaměřenej na hejtování návštěvníků koncertu.

Lístek jsem dostal k vánocům od své drahé maminky, která samozřejmě koupila ten nejlevnější a to do sektoru „Stání“ nebo jak jsem ho já přejmenoval „Sektor pro imbecily s Iphonama, který si hodlají natáčet celej koncert.“

Tří hodinovej koncert a já mam lístek na stání? Trochu jsem to nevychytal no. Předkapelu jsem automaticky vypustil, protože čtyři hodiny už bych fakt neustál a navíc jsem je poslouchal a tak nějak mě to vůbec nebavilo, takže sorry. Nástup jsem samozřejmě prošvihnul, protože jsem ještě pálil cígo v kuřárně, kde jsem viděl docela bizarní stvoření, ale o tom vám napíše Síma.

Já mam prostě proti natáčení koncertů na mobil dost velkou averzi. Nemam rád, když ti dav kreténů začne před xichtem mávat mobilem na klacku a vlastně vůbec nechápu, proč to ty lidi dělaj? Obraz i zvuk tak na hovno, že ani nepoznáš, jestli zrovna posloucháš The Cure nebo Metallicu. Samozřejmě, že se našlo pár takových pitomců, ale nebylo to tak hrozný, abych zas nepřeháněl. Slyšel jsem, že prej Apple vyvíjí nějakou rušičku foťáků, která se zapne na koncertech. NO UŽ ABY TO BYLO KURVA!

Další dost otravnej druh návštěvníka je ten, kterej nese v každý ruce 3 kelímky s pivem, snaží se probourat si cestu samozřejmě až dopředu, přičemž polovinu těch piv rozlije a většinou na ostatní lidi. STŘÍLET! OKAMŽITĚ!

Moje přítelkyně usoudila, že jsem v této reportáži asi moc kritickej na lidi, tak abych nebyl až takovej pokrytec, tak ano, zapálil jsem si v O2 Aréně cígo v místě, které není vyhrazeno pro kuřáky. Skandál! ALE MĚL JSEM TOLIK SLUŠNOSTI POČKAT, AŽ SI ZAPÁLÍ TEN TÝPEK VEDLE MĚ!

Najít si nějaký místo, abych celkem dobře viděl, bylo samozřejmě úplně nemožný, takže v první polovině koncertu jsem jen zíral na projekci, která byla nutno říci naprosto skvěle propracovaná a promítaná na 4 různý plátna (nebo 5? Už nevim). Nějaká hudební výplň během prvních tří skladeb a hned čtvrtá snad moje nejoblíbenější Push. Rozjela se romanticky sebevražedná hudební show s postavičkama jak vystřiženýma z filmu od Tima Burtona. Všechno zásadní zaznělo In Between Days, Lullaby, Just Like Heaven, Want, A Forest s nekonečným božským finále, Close to Me a spousta dalších. Dokonce i legendární Burn z filmu Vrána.

Jak koncert běžel, vyčerpaní a slabomyslní uvolnili místo pro ty vytrvalé a pravověrné, takže na poslední dva přídavky už jsem měl celkem krásnej výhled. Show celkem statická až na Simona Gallupa, kterej tam neustále pobíhal z jednoho konce podia na druhej a dokazoval tak, že on je ten nejvitálnější člen kapely.

Rozhodně nevim, na jakým koncertě byl redaktor iDNES Václav Hnátek, kterej to svou reportáží nerozváženě rozžvejkal a vyplivnul, ale na The Cure teda rozhodně ne. Já jsem byl více než spoko. Zaznělo, to co zaznít mělo, zásadní skladby i podpultovky. Jediný, co mě trochu mrzí, že Robert a spol. si už moc nelibujou v temnotě jako dřív, kapela spíš sázela na hitovky a chytlavý refrény než na depresivní balady, který mi zrovna od nich dost sedí. Z alba Pornography zazněla jen jediná skladba, a to One Hundred Years, což je velká škoda.

Každopádně rozhodně kandidát v TOP 5 na koncert roku.

Advertisements