LIVE: Pixies + support: Fews

Zdá se, že jsme tu včas, fronta má zatím jen cca 20 metrů, už zpoza rohu je cítit tráva, hipstři sedí na zemi a tváří se jako vždy nad věcí, securitka přešlapuje u hlavního vchodu, vstupenkáři už si chystají svoje Qr čtečky, zleva slyším francouzštinu, zprava Anglány a do fronty se přidávají rudoocí Němci bez potlačovanýho nadšení.

Otvírá se, lidi mají rozum, takže pohoda, odnést bundy do šatny a honem pro plzeň za padíka.

První dojem z haly byl super! Výborně využitej industriální objekt, dva dlouhatánský ochozy, hezky osvětlený. Když jsem se zblízka díval, jak je co na podiu postavený, první, co mě zaujalo, byla 360° kamera, zřejmě určená pro live stream. Cca po půl hodince zazněla brutálně přeřvaná reklama na Radio Beat, zazvonil zvon jako v divadle, světla, „Ahoy, we are FEWS“ a jedem.

FEWS byli hodně zajímaví už tím, že bicí byly postavený uprostřed. Při poslechu jsem měl stále tendence k něčemu si to přirovnávat. Při jednom songu jsem si říkal, že mi kytara chvílema připomíná naše plzeňský Arai, ale říkal jsem si, že tohle přirovnávání asi nebude to, kvůli čemu jsem přišel. Nicméně při posledním kousku jsme se na sebe s Denisou podívali a shodli jsme se na tom, že zpěvem jasný Dune Rats.

Celkovej dojem ale takovej, že si chlapci troufli na sotva 5 songů a honem zpátky do backstage. Kontakt alespoň verbální sotva dvě věty, jinak nic. Říkám si, že hráli hezky a že uvidíme, co bude dál.

Po tom, co jsme si odskočili, zaujali jsme místo na ochozu a cca po další půlhodince opět světla, Radio Beat asi tak na 200 dB a jekot nadšenýho davu. Je třeba říct, že se mi trochu zdálo, jako by nadšení fanoušků bylo větší na začátku než na konci. Při prvním songu jsem zpozoroval, jak Frank dvakrát upustil trsátko na zem, a to mu k jeho nadšení moc nepřidalo. Nicméně písnička střídala písničku, hity byly poměrně rozumně promíchaný s méně známejma  písničkama a můj obdiv patří hlavně kytaristovi, kterej s lubovkou dovede neskutečný věci. Vynechat nemůžu ani novou baskytaristku, Paz Lenchantin , která zazpívala a zahrála na jedničku.

Poslední song měl přijít, jak se zdálo, už po hodině a cca dvaceti minutách, publikum ale nenechalo hanbu na svojí straně a přišel nášup, kouřový děla zakouřily skoro celou halu a přišel ambientní song z posledního alba, kterej si Paz dala sama. Vidět nebylo vůbec nic, to aby se mohli po odehrání v klidu odebrat do backstage a považovat směnu za ukončenou.

Mrzelo nás, že každej song byl vždy osekanej minimálně o jednu sloku či refrén, kontakt s publikem jsem pro jistotu nezaregistroval vůbec a celkově dojmy jsem měl dost smíšený. Co mi přijde úplně ujetý, že lidi, co si koupí triko za 700,- v merch stánku, pak stojí skoro vepředu a jsou schopný polovinu koncertu textovat a na druhou polovinu koncertu čumět přes chytráka na selfie klacku. Opravdu, rukou se zdviženým ukazováčkem jsem viděl jen zlomek, zato lidí s nekvalitním audiovizuálním záznamem musí bejt určitě víc než 3000. Asi holt nová doba, možná bude lepší zůstat u klubový scény pár schodů podzemí, hezky v undergroundovým chládku.

Na druhou stranu jsem byl na Pixies! Na kapele, kterou znám už dlouho a poslouchat ji budu pořád, protože oni geniální jsou. My všichni jsme někdy řekli, že musíme z práce domu dřív, protože máme sračku.

Autor: Filip „Fífa“ Westerdijk

Reklamy