LIVE: Rychle nahoru, rychle dolu a pozvolna nahoru – Foo Fighters

Zrovna vycházím z nákupáku se třema vychlazenejma kouskama, který se chystam ztrestat před O2 arénou, když mě zastaví nějaká buchta a chce po mně podepsat petici, určitě za záchranu něčeho ohroženého, co žije v něčem ještě ohroženějším. Dřív, než otevře chlebárnu, tak jí zdvořile vysvětluju, že na záchraně zvířátek se aktivně podílím pokaždý, když večeřím u svojí veganský přítelkyně. Díkyčau, já jdu na Foo Fighters.

Zatímco si před O2 arénou vesele popíjím, začínají hrát Red Fang. Přece to nebudu vylejvat, to by se klukům z Red Fang určitě nelíbilo. No, stejně jsem to mohl trochu urychlit, protože mi skoro půlka koncertu utekla.

Přicházím akorát ve chvíli, kdy doznívá skladba Wires. Upřímně jsem nečekal, že zvuk bude nějak světobornej, ale takovou zhovadilost, to si snad nezaslouží ani Kryštof. Kapela pokračuje pár dalšíma flákama, kde stojí za vypíchnutí třeba Cut It Short, a zakončujou asi nejznámější skladbou Prehistoric Dog. Žádný přídavky ani shotgun beery se nekonají. Upřímně jsem celkem zklamanej. Doufam, že na Red Fang budu moct zajít někdy do menšího klubu, kde jim to bude slušet určitě mnohem víc. 

Samozřejmě bylo naprosto zbytečný doufat, že se v playlistu Foo Fighters objeví nějaká
B-side skladba, Foos zkrátka sází na osvědčený hitovky. Díky bohu nezaznělo ani moc skladeb z posledního alba Sonic Highways. Strategie koncertu je jasná. Pokaždý, když zahrajou nějakou nudu, jdu si pro pivo.

Dave Grohl ležérně vchází na pódium za zvuků intra Times Like These, po krátký promluvě k lidem se objevuje i zbylých pět členů a koncert se rychlým tempem rozjíždí. Následuje nářez All My Life a hitovka Learn To Fly. Teď přichází ten správnej čas jít si pro pivo. Za poslechu Something From Nothing odcházim pro čtyřku piva za 40 Kč a modlim se, ať je výběr skladeb fakt dobrej, protože jinak tady prochlastam gatě.

Po The Pretenderu přichází představovačka a každej člen si střihne sólo. Upřímně, takovýhle gesta falešný skromnosti mi úplně neimponujou, ale whatever. Skoro to vypadá, že Foos začnou hrát cover School’s Out od Alice Coopera, ale bohužel přichází Cold Day In The Sun. Jestli tipujete, že si jdu pro pivo, tak to je na sto procent správná odpověď.

Pak se koncert zhoupnul dost dolů a já si vlastně ani nestíhal chodit pro pivo. Congregation, These Days, Walk, to nejsou úplně moje nejoblíbenější songy. Tuhle část jsem dost odzíval, a když za mnou ještě přišla nějaká blbka, že přese mě nevidí, tak jsem neměl ani elán jí poslat do patřičných míst a vlastně jsem si s radostí sednul.

Počínaje skladbou My Hero začal muj zájem o show opět stoupat, a když zazněla nářezovka White Limo, tak už jsem byl zase na nohou a blokoval blbkám výhled, sorry jako.

„This is Jaz Coleman from band Killing Joke.“ A právě teď přichází ten nejlepší moment celý show. Já jsem nemohl věřit svým očím. Jaz Coleman? Já myslel, že ten člověk je mrtvej, nebo minimálně nezvěstnej. Docela Mindfuck. Okey, teď doma u internetu zjištuju, že to bylo v roce 2012, ale pro mě docela šok. Jaz si s Foos zahrál skladbu Requiem od Killing Joke, což bylo opravdu úžasný, vidět tuhle post-punkovou legendu na pódiu společně s Foos.

Foo Fighters koncert dokopali skladbama Wheels, Monkey Wrench, This Is A Call a Best of You. Na úplnej závěr zazněla skvělá Everlong a díkyčau.

Charisma Dave Grohla jakožto frontmana je prostě oblbující, dokáže si totálně podmanit dav. I kdyby si oblékl německej kroj, vzal si dětskou píšťalku a hrál ovčáky čtveráky, tak mu to všichni stejně sežerou. Nedá se říct, že bych se z toho nějak totálně podělal, ale celkově jsem velmi spokojenej. Dobrej koncert v aréně. Jen škoda těch Red Fang.

Celkový hodnocení: 7/10

Reklamy