LIVE: Rock for People 2017 – DEN 1. „Oni si ty selfie tyče fakt narvali do prdelí.“

Vlakem na festival? Zpoždění, výluky, přebíhání, stres. Tak na to už jsem asi starej. Celkově tenhle ročník byl hlavně o tom, že jsem si přiznával věci, na který už fyzicky i psychicky nedosáhnu a nebylo jich málo.

Vlastně mě tam ani moc kapel nelákalo, chtěl jsem si jen užít tři dny nicnedělání se svojí holkou a machrovat, že jsem nám dokázal zařídit VIP lístky, abych byl aspoň na chvíli v jejích očích za borce, a ne za budižkničemu, kterým v normálním životě jsem. Tahle představa byla bohužel narušena, když se k nám rozhodl přidat kámoš Matěj (dále Mé Mini). V tom momentě se prvotní plán změnil na „Ok, budeme se holt muset ožrat jako dogy.“

Původní záměr, dorazit na SMRTISLAVA ve 13:00, byl postupně odsouván až na RATTLE BUCKET v 16:00. První „super“ zážitek byla ale jízda narvaným svozovým autobusem. Když mi Mé Mini oznamuje, že se asi každou chvíli zřítí, tak ho uklidňuju, protože to není fyzikálně možný, aby v tak narvaným autobusu upadl na zem. Tohle mi stačilo, dneska už do kotle nejdu.

Díky tomu, že přes vstup u akreditací nás nikdo nešacoval, tak si s sebou samozřejmě bereme náležitou menáž v podobě dvou flašek prvotřídní houby. Řeknu vám, když na sobě máte triko s nápisem DEBIL, v ruce dvoulitrovku houby a chováte se na největším festivalu v ČR jako arogantní burák, tak to je nádhernej pocit.

Přejdeme k muzice. Jak už jsem řekl, první kapela, kterou jsem viděl, byli RATTLE BUCKET. Nijak moc je nežeru, ale slyšel jsem, že se rozpadají, tak se na ně půjdu mrknout. K mojí smůle bohužel zjišťuju, že hrajou akusticky, a to mě fakt hrozně nebaví, takže se jdeme registrovat do press tentu, kde si pak z nudy pouštíme videa s Ralphem Wiggumem.

Mé Mini chce jít na COMEBACK KID, který mě v podstatě nezajímají, ale nemam co dělat, takže jdu. Asi tak po třech písničkách si uvědomuju, že nevidim vůbec žádný selfie tyče. Ten muj report z minulýho roku zafungoval. Oni si je asi fakt narvali do těch prdelí. Paráda.

Bejt ožralej a chlastat u záchodů je mnohdy i lepší než koncert, takže zbytek COMEBACK KID děláme přesně tohle.Konečně začíná hrát něco, co mě fakt zajímá. THE PICTUREBOOKS nastupujou v hangáru na stage a odpalujou to peckou PCH Diamond. Masivní kotle přísně kážou rytmus. Kytara střídá klidný bluesový vybrnkávání s kvílením slajdu. Dochází i na řvaní do snímačů a celej koncert tohle německý duo zakončuje skladbama Rabbit and the Wolf a Your Kisses Burn Like Fire. Zatím to nejlepší, co jsem dneska slyšel.

Na baru potkávám zpěváka ze SHOSHIN, kterej se mi snaží vysvětlit, že DILDO BOYZ rozhodně není dobrý jméno pro kapelu a přirovnává nás k SYSTEM OF A DOWN. Ty vole, ty už to fakt nehul.

„Proč se mi vaše poslední dvě alba vůbec nelíbí, ale všichni to žerou?“ To byla asi jediná otázka, která mě napadla, kdybych chtěl udělat rozhovor s CAGE THE ELEPHANT. Ze stejných důvodů jsem se bál i samotnýho koncertu. Naštěstí byl playlist hezky vyváženej a nový songy celkem pravidelně střídala nějaká starší klasika. Ke konci setu si zpěvák Matt ještě krátce skočil do lidí a nazdar. Nebyl jsem zklamanej, ale ani nijak zvlášť ohromenej. Aberdeen nezazněl, škoda.

Poslední kapelou večera byli IDLES. Název jejich debutu Brutalism dokonale vystihuje i jejich styl. Brutální přímočarost, brutální agrese a brutálně upřímný texty. Bylo to jak sledovat chovance psychiatrický léčebny, který jsou zrovna na procházce. Zpěvák neustále plival do vzduchu a snažil se to chytit zpět do pusy. Basák se s psychopatickým pohledem jen lehce kýval ze strany na stranu a hlavní kytarista se choval jako naprosto pomatenej lidoop. Skoro to vypadalo, že si dají na pódiu navzájem po hubě. Vůbec nelituju toho, že nejsem na DIE ANTWOORD, tohle je mnohem lepší freakshow. Tohle si moc rád dam ještě někdy v klubu, doufam, že se k nám brzo vrátí.

 

FOTO … asi:

Reklamy