LIVE: Rock for People 2017 – DEN 3. „Velká krize“

Třetí den nebyl úplně nejšťastnější, nastala velká krize. Všichni byli unavený, podrážděný a chtělo se jim domů, včetně mě, nemluvě o brutální kocovině, ale dneska v noci měl hrát THURSTON MOORE BAND, kvůli kterýmu jsem hlavně přijel, takže to musíme nějak překonat.

První kapela, na kterou jsem chtěl, hrála už od 11:00, což nebyl problém, protože jak známo, tak ze stanu tě vyžene vedro už někdy kolem 8:00 – 9:00 ráno. Kupuju si nějakou oranžovou limonádu na kocoura a jdu se kouknout na THE ATAVISTS. Kluci jsou docela hezky voháknutý, ne tak jako třeba THE DRAIN, ale i tak dost vystajlovaná image. Jakmile začnou hrát, tak si říkám, že mají asi hodně rádi BLACK KEYS. Basák se neustále ksichtí do publika a má pohyby jak Mick Jagger. Zpěvák zase vypadá, jako by každou chvíli měl spolknout slunce, což by bylo fajn, je neuvěřitelný vedro. Za mě určitě jo. Dost příjemnej blues-rock’n’roll s výbornýma výjezdama na Hammondky.

Pokračujeme na RATTLE BUCKET, který konečně budou hrát elektricky, takže by to nemusela bejt až taková nuda. Když zjišťuju, že se k nim má přidat na pár skladeb i původní bubeník Tom Brtník, tak moje zvědavost stoupá, protože to znamená, že nejspíš zahrajou i song Rattle Up The World, kde jsou ty brutální blast beaty. Zpěvák Radim si zaběhal i s kytarou v circle pitu. Samozřejmě, že Rattle Up The World zazněla skoro až jako poslední. Show dobrá, muzika neurazí.

Projevuje se únava a my bezcílně bloumáme areálem. Nakonec se rozhodneme na chvíli si jít lehnout a vynechat SKYWALKER, což mi v podstatě vůbec nevadí, protože mě moc nezajímá, jakej postoj budou hájit tentokrát, jestli veganství, straight edge, životní prostředí nebo diskriminování jednorožců. V kempu potkáváme Mé Mini, jak chrápe pod cizím party stanem, v náručí svírá reprák a pouští si Thee Oh Sees. Jak roztomilé.

Po menší pauze se jdeme kouknout na HOPES. Muzika ke mně moc nepromlouvá. Spíš mě u hardcorovejch kapel tohohle ražení fascinuje takovej ten divnej úkaz, že když zpěvák mezi skladbama vypráví nějaký svoje moudra, hlavně o tom veganství, straight edge, antifě a podobně, tak přísně pochoduje z jednoho konce pódia na druhej. Ok, why not, asi je to prostě styl.

Vlastně až do doby, než začal hrát THURSTON MOORE BAND, opět bezcílně bloumáme, morálka týmu je na bodu mrazu a hodně rychle nás opouští nálada. Vypadá to na revoluci. Díky bohu jsem to vydržel a vůbec toho nelituju. Thurston Moore vchází na podium ve 22:45, spolu s ním i zbytek jeho kapely a odpalujou to skladbou Case Fire. Melodický vyhrávky postupně gradujou do zvukových hradeb a zase naopak. I když složení kapely není v úplně nejmladším věku, tak energie jim rozhodně nechybí. Deb Googe hraje na basu, jako kdyby střílela z kulometu a James Sedwards je asi nejstrašidelnější kytarista, jakýho jsem kdy viděl, protože kdykoliv se na něj podívám, tak to vypadá, jako kdyby mi pohledem spaloval poslední zbytek duše. Většina show byla, řekl bych, improvizace neustálýho střídání klidnýho vybrnkávání a distortionovejch stěn. S úplně poslední skladbou celá kapela končí až nesnesitelně dlouhým degradováním do úplnýho ticha. Nádhera, ještě že jsem zůstal.

Fotky… asi:

Reklamy