Redakční výběr TOP 2017

Přinášíme vám shrnutí toho, co lidem v redakci Slushe přišlo jako zajímavý v uplynulým roce. Můžete to komentovat, sdílet, nesouhlasit s tim. A všechno je v pořádku.

Venca Zlo

TOP album: LVMEN – Mitgefangen Mitgehangen
Díky za nic 2017. Tohle si přesně říkám, když projíždim žebříčky TOP 2017 na NME, SPIN, Rolling Stone a dalších podobných světových magazínech. U nás to taky není žádná sláva, ale tam už se aspoň pár vlaštovek najde. Největší hype byl letos okolo comebacku legendárních LVMEN a vydání alba Mitgefangen Mitgehangen. Po devíti letech se tahle husto kruto přísno temo parta vytasila s novým albem, více než důstojným nástupcem poslední desky Heron. Já osobně jsem samozřejmě ani jeden z jejich comebackových koncertů nestihnul, takže díky skoro za nic 2017.

TOP objev: RAT BOY
On o sobě tvrdí, že hraje trap. Já se teda snažim už několik měsíců zjistit nějakou definici tohohle žánru, kterej se zdá bejt poslední dobou čim dál tim víc populární. V podstatě jsem zatím zjistil ale jen to, že musíš mít potetovanej xsicht a na vlasech něco šílenýho, třeba blond barvu nebo milion copánků. Zjevem mě teda moc neokouzlil, ale jeho hudba je hodně zajímavý spojení Beastie Boys a Fat Boy Slima se špetkou Oasis. Ani se nesnaž si to představit a prostě si to pusť.

WTF moment: King Gizzard and The Lizard Wizard
Už si slyšel novou desku Gizzardů? Tak tenhle dotaz jsem za celej rok slyšel asi tak milionkrát, akorát jsem netušil, že pokaždý, když se mě někdo ptá, tak myslí úplně jiný album. Můj částečnej zájem o neo-psychedelickou scénu a konkrétně tuhle kapelu byl úplně zdecimovanej. King Gizzard and the Lizard Wizard totiž vydali za poslední rok neuvěřitelný 4 alba a rozhodně se nejedná o nějaký EP nebo singly, ale regulérní řadovky. To je prostě hrozně moc. Já jsem ještě furt u Nonagon Infinity. Přesycenost.

Símátor

TOP album: Chelsea Wolfe – Hiss Spun (label Sargent House).
Hluk, stěny, kila valí. Žena trpící nespavostí. Moje láska, bohyně. Každým albem lepší a lepší. Charisma. Podmaní si i tebe?

TOP koncert:
Zmíním Chelsea Wolfe ve Futuru, ale topka to není. Možná za to může poslední cigáro, díky kterému se z lidí v klubu stala neprostupná zeď a mé stání v ústraní. Zahrála peckově, ovšem ta třešnička v podobě po(hl)cení mezi lidmi chybí. Zůstanu doma, topka jsou pro mě plzeňské Sebevrány. Baví mě, baví mě každej koncert, baví mě co do toho dávají, baví mě, jací jsou muzikanti, baví mě uculující se zpěvačka, baví mě, že mě i po tolika koncertech baví. Sebevrány.

TOP objev: Chlapi z Povodí Ohře.
Hele, tohle je tak strašně dobrý, těším se na desku.

Několikaletý WTF:
Respektuju propagaci kapely, každej se chce nějak protlačit, zajistit o koncert, fanouška víc. Co odmítám, je placená propagace (bandzone, facebook, atd.). Díky ne.

Adámo

TOP desky:
Metz – Strange Peace, Royal Blood – How Did We Get So Dark?, Unsane – Sterilize, Weezer – Pacific Daydream

TOP koncert:
Jednoznačně opět Metz s jejich klaustrofobickou novou deskou, přehranou i se dvěma staršíma ve Futuru naprosto brilantně. V těsnym závěsu dnes už legendy Unsane- tolik potu jste v životě neviděli. Stáří k tomuhle bandu ještě dlouho ani nepřičuchne.

Průser roku:
Jednoznačně častá úmrtí rockových, ale i jiných legend. Za všechny jeden z posledních grungeových hrdinů Chris Cornell nebo jeho trošku přeceňovaný, ale přesto ve své době skvělý žák, Chester Bennigton

Pavel Marek (pavelxmarek)

TOP album: While She Sleeps – You Are We
Letos sem slyšel hodně dobrejch desek a hlavně jich vyšlo dost teď na podzim a to muj výběr ještě víc ztížilo. Nicméně je potřeba dívat se na jednotlivý alba v širším úhlu a brát v úvahu i tu omáčku kolem. Výpověď labelu a tour bez promotion firmy i prestižní cena The Real Alternativa prostě dělá You Are We albem roku.

TOP koncert: Impericon Festival – Lipsko
Jednotlivý show nebudu vyzdvihovat, protože všechny byly skvělý a na úrovni. Zrovna tak dobře zvládnutá organizace a dramaturgie. Pocity z týhle akce sem si v sobě nesl dlouhou dobu. I velký český festivaly se maj ještě hodně co učit.

TOP objev: Atlanta Boulevard
Konečně se nemusim stydět,když někomu v hospodě řeknu ze posloucham pop. Jenom teda doufám, že tihle kluci nezpychnou a naloží do nás dobrý album, který je aktuálně ještě v plenkách.

WTF moment:
Jako každej rok je pro mě velký WTF hudební scény kauza Slavík x Ortel. To je opravdu něco co člověk těžko chápe.

Sabina Neoralová

TOP koncert 2017:
Hudebních akcí, který mě letos fakt nadchly, bylo povícero, ale po dlouhým hloubání moje volba padla na Marka Lanegana a jeho koncert v pražským Lucerna Music Baru.
Zpěvák, pod jehož pěveckým vedením vzkvétaly kapely jako Screaming Trees, Disinformation (ex-Mad Season), Queens Of The Stone Age, se postaral o absolutní sluchovou extázi, když vyprodanou Lucernou vrněl svým sametovým chraplákem.
Mark k téhle akci nepotřeboval velkej tyátr, stačilo jemný osvětlení, doprovodná kapela a ta nezaměnitelná barva hlasu.

TOP objev 2017:
Za objevení Biters vděčím zejména kapele HIM, která si tuhle atlantskou bandu vzala s sebou v rámci Farewell Tour jako předskokana.
Američtí Biters, kteří jsou hudebně i vizuálně inspirováni hudebníky z přelomu sedmdesátek a osmdesátek, mě nadchli svým přirozeným projevem a energií na podiu a pevně doufám v to, že sem kluci opět někdy zavítají a přenesou mě svojí hudbou o pár dekád nazpět.

WTF moment 2017:
Rockfest Dačice. Nevím, jestli je nutný nějak sáhodlouze dodávat proč. Kdo někdy slyšel o Hentai Corporation musel zákonitě slyšet o dačické aféře. Analyzovat obsah mozku návštěvníků téhle akce by bylo jako sonda do hlubin české blbosti. Pac a pusu, tady už si nezahraješ.

Umresmourukou

TOP Album: Trapped Under Ice – Heatwave
Přemýšlel jsem, co o tomhle albu řekl, ale mezitím mi dohrálo a zjistil jsem, že je můj psací stroj rozmlácenej na sračku. 11 songů, 14 minut, žádnej háček.
Za zmínku letos taky stojí Bloodlust od Body Count, čistě proto, že pokud se ti nelíbí, tak by tě Ice-T zabil a These Drums are Vaporwaved od Ed Rosenthal, což je to nejlepší, co kdy světu daly Vinice.

TOP Koncert: Jack Prescott na posledním Nihilu.
Neskutečnej drajv, opravdovost a zábavnost, kterou jsem naživo už dlouho neviděl + fakt, že jsem nevěděl, co mam o týhle kapely vlastně čekat, ve mě vyvolaly naprosto nutkavou potřebu si na týhle vlně mastnoty zasurfovat. Doufám, že ne naposledy a ještě jednou ĎUKJU!

Událost/WTF moment:
Asi, že všichni pořád ještě žijem.

Dodatky mimo kategorie:
Nový dva singly od Turnstile jsou totální dope a příští rok jim může vyjít jejich nejlepší album.
Pop Wig je nejlepším labelem současnosti a nástupcem Sub Popu, co se nějakýho přístupu lidí, který se okolo něj pohybují, týče. Takže v příštím roce výrazně doporučuju sledovat.
Hugo Toxxx definitivně král český hip hopový scény na jeden milion let napřed.

Honza Filko

TOP ALBUM 2017: Gone Is Gone – Echolocation
Vybrat nejlepší album roku 2017 pro mě byl dost těžkej úkol, protože mi přišlo, že žádný nevystupuje z průměru natolik, abych ho častoval tímhle titulem. Mastodon i QOTSA mě slušně řečeno zklamali, naštěstí se ale do roku 2017, díky datu vydání 6. ledna, vejde debutový LP jejich mutanta – Gone Is Gone. Troy Sanders a Troy Van Leeuwen dali dohromady neotesaný, hrubý a těžko ztravitelný album který ale má s každým poslechem co nabídnout. A tak to mám rád.

TOP KONCERT 2017: B.R.M.C. – Columbia Halle, Berlin
Pro mě určitě nejlepší performance roku 2017. Nový album, všechny starý fláky, to všechno navlečený do cigárama nasmrádlý kožený bundy.
Report here:
https://slushmag.com/2017/12/03/live-black-rebel-motorcycle-club-columbia-halle-berlin-26-11-2017/

WTF MOMENT 2017: Joshova kopačka
Že je Josh Homme píčus mě nikterak nepřekvapuje, že dá někomu při koncertě kopačku tudíž taky ne a že se následně fikne kudlou do xichtu už vůbec ne. U čeho sem si ale řikal WTF, bylo jeho dojemný omluvný video, kde se vymlouvá na koncertní rauš a že nevěděl co dělá a bla bla bla. Přitom si pamatuju tak čtyři roky starej rozhovor pro Rock&Pop, kde řiká, že lidi se do hlavy nekopou. Nebo aspoň ženský ne.

Zbyněk Svině

TOP album:
Chtěl jsem původně napsat, že Courtney Barnett & Kurt Vile, ale přes singly (Over Everything, Continental breakfast, které jsou boží) zbytek alba není zase tak výjimečný. Takže za mě Rest od Charlotte Gainsbourg. V závěsu shluk alb, ve kterých je Low on High School od Morrisseye. A pak musím říct, že nevím, co dělat s albem Bruna Ferrariho – Ayahuascero, které je… no zábavné, mě přijde i dobré a v mnoha ohledech je top. Trochu mi akorát vrtá hlavou, čeho je to vlastně top.

TOP koncert:
Osobně se domnívám, že to letos bylo rozhodně z čeho vybírat, alespoň co se týče koncertů, na kterých jsem byl. „Melvins pro hipíky“ Pontiak  v květnu mě dostali do kolen zvukem, hudbou, texty, prostě zcela. Stejně ale musím na pomyslný Olymp postavit (jak nečekané) koncert Nicka Cavea and the Bad Seeds. Navzdory obavám pramenícím z prostoru („O2 aréna nééé!“ & „Ty vole, tolik lidí na takový koncert!“), toho, co očekávat od šau („Nebude to emocionálně vychýlené jen na stranu smutku a slz?“) a  toho, že smysluplné lístky se daly koupit za normální cenu naposledy někdy v březnu (koncert koncem listopadu, „O co, že až to nastane, tak na ten koncert už vůbec nebudu mít náladu?“), to byla fantastická událost. Když už to místy vypadalo, že budou samé songy na sebepoškození, tak vždycky přišlo něco, co to prořízlo tak, aby vydržela atmosféra i napětí.

Událost / WTF moment

  • Koncert Mr. Cemetery / Frank Love. Vlastně nevím, o co šlo, ale byla to neskutečná zábava. Možná, že až moc.
  • Taky to, že se někdo dokáže pochcat při koncertě. Sice jsem to nebyl já, ani jsem u toho fyzicky nebyl, ale tolik lidí mi to „akustikovalo“, až jsem z toho byl celý dojatý. #Rozvod

Andrej

Pár alb, co mě zaujaly a bavily.
Protože jsem strašně nerozhodnej a nedokázal bych vybrat jedno (ani 3) top alba 2017, zmínim pár alb, který letos vyšly a neprošly mnou jako nějaký burrito ve 3 ráno.
Frank Carter and The Rattlesnakes – Modern Ruin. Frank (ex-Gallows) se konečně naučil zpívat a zvládl skloubit melodickej zpěv s tvrdou kytarovkou. Chytlavý, jednoduchý, ale úderný. Za mě jedno z nej alb 2017. (https://youtu.be/RLOo0lNZ_nI )
Crystal Fairy – s/t. Projekt šílenců z The Melvins, krásky z The Butcherettes a Omara z At the drive-in a bejvalejch Mars Volta se letos na Slushi objevil a rozhodně právem. Úvodní píseň Chiseler  mete líp jak nový koště a zbytek alba odsejpá jak neustále se rozrůstající sahara.  Všichni umřem, ale Buzz Osborne a Dale Crover k tomu vydaj svou šedesátou osmou desku a bude to tak nějak snesitelnější.
Junius – Eternal acceleration of light Amosférickýmu post-metalu možná ještě úplně neodzvonilo, i když by si to možná leckdo přál. Tahle deska mě docela často rozebírala v neděli večer ve vlaku do Prahy, takže sem patří.  (https://www.youtube.com/watch?v=tv_yKPChhq4 )
Royal Blood – How did we get so dark Kapely, co hrajou jen ve dvou, a zároveň to není účelově minimalistický a okleštěný (takže sorry, manželé Whiteovi) mam většinou fakt rád, ledacos jim odpustim  a chovám k nim respekt. A nový album těchhle dvou cápků z Británie je příjemně hutný a brumlá jak čmeláčci v létě. Jestli neznáš, poslechni. (https://www.youtube.com/watch?v=ZSznpyG9CHY )
Thurston Moore – Rock N Roll Consciousness Jsou desky, který psi pustíš jenom v určitý náladě.  A pak jsou desky, který ti tu náladu prostě udělaj. „Vědomí“ od Thurstona je jako daydream, když jedeš v tramvaji a zavřeš se v hlavě s myšlenkama na to, co mohlo bejt  a nebude. Nebo co by ještě mohlo bejt, kdyby. A do toho tě uklidňuje kytarovej čaroděj ze země OZ. (https://www.youtube.com/watch?v=GoodPCh7aa4 )
Marilyn Manson – Pale Emperor Původně mělo vyjít na valentýna, což by bylo asi ještě epičtější. Nový Mansonovo album trochu vystupuje z řady jeho poslední tvorby, která spíš připomíná noir-folk. Pale Emperor je takovej druhej Hollywood – hutnější a škrábavý kytary, halekající Manson se v textech se opírá do boha i do společnosti, slovní hříčky, videoklipy s drogama a děvkama (a Johny Deppem!). Tak to mam rád, Say10. Nutno podotknout, že mám pro něj slabost od tý doby, co jsem si začal vybírat, co poslouchám za muziku (k velkýmu zděšení mojí mámy, která hudební vkus svýho nezbednýho syna dávala k dobru na jakýmkoliv usedlým večírku jejích konzervativních přátel).
Thisquietarmy – Democracy of dust Do vod (dark)ambientu se teprve doposlouchávám, ale tahle deska mi baví. Představ si učesanej drone s ambientní elektronikou, občas až do spacerocku. (https://thisquietarmy.bandcamp.com/album/democracy-of-dust )

Hudební zklamání.
Nebylo by to vyvážený, kdyby tu nebyly i desky, na který jsem se těšil a úplně tak nevyšly.
Queens of the stone age – Villains. Nemůžu tvrdit, že by mě kdy QOTSA nějak uchvátili, ale bral jsem je jako kapelu 50:50. Což jsou pro mě ty, který maj občas fakt dobrý fláky a občas mě sere slyšet byť jedinej tón. Ale to, co Josh Homme předved na nových Villains by se v klidu hodilo jako soundtrack k inseminaci krávy Milky. Čokoládový znásilnění cizím semenem, zabalený do líbivýho vizuálu.
Weezer – Pacific daydream. Dalo by se říct, že Weezer jsem měl rád. Maj smysl pro humor a lehký melodie, jejich klipy jsou točený na jeden záběr… Ale tohle? Nevim, jestli se snažili udělat si legraci z kýčovitých popových melodií tim, že je vytáhnou ad absurdum, nebo všichni začali ve velkým brát extázi na prosluněný louce. Po úderný kytarovce je veta, zbejvaj akorát kudrlinky bez obsahu.
Foo Fighters – Concrete and Gold Měli k tomu vlastně našlápnuto skoro celou dobu, takže čemu se to divim? Tohle už je prostě průměrnej stadiónovej rok novýho tisíciletí, takový Guns’n’roses nový generace (nesnášim G’n’R). Zalezu si do svý temný jeskyně nostalgie a budu si namlouvat, že po There Is Nothing Left To Lose už nic nevydali a současný Foos jsou jenom frenčízovej projekt.

Hudební akce roku
V kladným slova smyslu asi koncert Whores na sedmě- štípání dřeva a řev. A v záporným Žižkovská noc, za kterou jsme doteď nedostali zaplaceno ani tu usmlouvanou polovinu honoráře a věci jsme vezli k do klubu tramvají a zpátky taxíkem.

WTF momenty (nejen 2017)
Vždycky mě zaráží, jak širší hudební veřejnost reaguje na smrt nějakýho muzikanta. Chris Cornell, Malcolm Young, Chester Bennington, Chuck Berry….  FB statusy „RIP in peace“ (jo, vim, že to je sakra blbě) „To je hrozný, to bych nečekala. Budu jako pokání klečet dva dny na hrachu a bičovat se střepama jeho CD“  a masivní sdílení písniček, který jste poslechli naposledy v 17, ale s manýrama a pózou celoživotních fans. Jako kdyby předtim, než upadnou do totálního zapomnění a zmizí v historii, jim mělo pomoct ještě posledních pár tisíc views na youtube k tomu, aby v Levnejch Knihách vyšel jejich životopis. Bejt full-time muzikant-celebrita, potažmo umělec obecně, je vždycky riziko pro duševní zdraví. Umělci musí bejt trochu vyšinutý nebo se aspoň vydatně pumpovat všim, co se leje a sype, aby vám, běžnejm mudlům, mohli přinést trochu něco objevnýho. Zprostředkovat zážitek s nějakou sférou bytí, která vás většinou míjí obloukem (a většinou platí úměra čim divnější a vzdálenější sféra, tim zajímavější a originálnější muzika). Tak se pak nedivte, že někdo neunese tíhu svejch démonů a prostě se oběsí na dojezdu v hotelovým pokoji. Protože zpívat o slunci v černý díře by vás asi stejně nenapadlo. Howgh.

 

 

Reklamy