LIVE: Zvířecí show Bruna Ferrariho

Jaké dojmy můžou vzniknout z návštěvy koncertu? Odpověď na tuto otázku poskytl zcela jednoznačně koncert Bruna Ferrariho v plzeňském Divadle Pod lampou.

Bruno Ferrari, alter ego Samira Hausera z Vanessy inspirované alter egem postavy J. P. Belmonda ze Zvířete, je provokativní, příjemně zvrhlé, značně svobodomyslné a kontroverze budící. Show v Plzni tentokrát nebyla výjimkou. Do publika sice nikdo neházel červy, úplně však postačilo to, co se dělo na pódiu. Bruno podporovaný jednou „vokalistkou“ (důvod uvozovek vysvětlen dále) přehrál prakticky celé nové album + z dřívějších Latino Lover, Pornoženich a jedinečné Já a mé tupé. Nutno říct, že naživo většina songů zněla lépe než z alba a to i přes to, že dost často nebylo přes zahuhlaný zpěv rozumět textům. Nezdálo se, že by to někomu v publiku nějak moc vadilo. Producent Sirgull a bezejmenný promítač projekcí, ve kterých se střídala povětšinou hlava Bruna Ferrariho s retro pornoherečkami, celý kabaret adekvátně doprovázeli a doplňovali.

Z nedávné konverzace mi v hlavě utkvělo, že zvuk jedné sludgeové kapely se vyznačuje „chlupatými kytarami“ (ať už si pod tím představíte cokoliv). Pokud bych měl tento popis parafrázovat na koncert Bruna Ferrariho, Bruno byl taky takový celý chlupatý, slizký, oplzlý, ale tím zajímavě osvěžující. Vystoupení tomu po nehudební stránce odpovídalo. Z vokalistky se postupem času klubala exhibicionistka, co se ráda předvádí, vyhrnuje si šaty a ke konci už z ní byla dominantní… no chce se mi napsat šlapka nebo kurva, ale jednak mi to přijde příliš hrubé, jednak nevím, co se dělo po koncertě, takže by to možná nebylo přesné. Každopádně jejímu vystoupení nechybělo líbání týpků z publika, plivání na další, co se s ní chtěl líbat, nadávání lidem do čůráků, koketní striptýz (i když nikdy nedotažený), osahávání Bruna Ferrariho a holky z publika (u ní doprovozené olizování zad). Prostě taková hezká přímočarost sjeté holky od tyče (kterou na vystoupení neměla, což bylo, samozřejmě, velké mínus).

Opravdu překvapivým momentem byla přítomnost Jitky Zelenkové, která s Brunem nazpívala Věci, O Kterých Se Nemluví z nového alba Ayahuascero. Přišla se svým typickým účesem v podobě hnědého bouřkového mraku zazpívat čistě (v obou smyslech slova) tento jeden song. Bruno a spol. musí být očividně okouzlující i mimo pódium, jinak těžko říct, proč by se tahala na koncerty kvůli jednomu, i když dobře provedenému, songu (anebo jedině, že se jinak hrozně nudí).

Koncert krom jiných přitáhl (do publika) i některé prapodivné kreatury jako například pochodujícího a čas od času i hajlujícího nácka vyhrožujícího dalším divákům smrtí. Ten však oproti pódiové show i přes veškerou nechutnost vypadal spíš jako ukázkový blbec, směšně a trapně.

Úplně chápu, že výstupy Bruna Ferrariho občas někoho pobouří, že se to někomu nelíbí, ale v tu chvíli je podle mě naplněn účel vystoupení i účel provokatérské povahy Bruna Ferrariho. Konzervativní vidění světa je narušené bezuzdným potěšení a zhýralostí. Celý koncert je hudební nadsázkou přerůstajícím do kabaretu a hudba sama je nositelem všech těchto prvků.

Reklamy