LIVE: Aerodrome 2018 – DEN 1. „Hele, kytarista z Bulletů hraje v Arakainech, že jo?“

Je zrovna 11:00 a my se mrcasíme znuděný nákupákem na Zličíně. Já, Herák a Katka, čekáme na Mé Mini, kterej se včera opět ožral jako dobytek a zaspal. Jsem smířenej s tim, že Tommyho Cashe prostě nestihnem. Zatím co baštíme čtvrtlibrák se sýrem u mekáče, přemýšlím, jak moc na něj budu křičet. O hodinu později je tady a my konečně vyrážíme směr Panenský Týnec. Křičení jsem si rozmyslel, protože když někdo vypadá jako roztomilej zahradní trpaslík z porcelánu, tak na to prostě nemáte srdce.

Jelikož je pěkně hnusně, tak nazouváme gumovky a jdem vyřídit akreditaci, postavit stan a podobný organizační techtle. Nějakým naprostým zázrakem stíháme druhou půlku Tommyho, kterej hraje na obrovským podiu, bez jakýkoliv projekce, plachty, transparentů a podobných hovadin. Oblečenej do teplákovky od Adidas pobíhá po stagi jako zfetovanej pískomil a káže ten svůj ukrajinskej rap. Při každým bass dropu se chvěje nejen celá stage, ale i zem pod nohama. Za mě docela dobrý, prostě si jen tak stoupneš sám na stage před stovky lidí a sebevědomě to sázíš do davů.

Asi největší vyjebávka na festivalu byl platební systém. Člověk dostal náramek s QR kódem a dobíjel si na něj prachy. Za první dobití se platil poplatek 50 Kč. Jasně, skryté poplatky a poplatky za poplatky, připadam si jako za přepážkou v bance a ne na fesťáku. SMRT! Díky bohu se nám povedlo do areálu propašovat houbu.

Jdem se rozhlídnout po areálu. Na druhým podiu se zrovna připravuje kapela, jejíž název ani nemůžu přečíst. Vidim jen obrovskou plachtu s pentagramem, a pod tim nějakej nesmyslnej nápis ve stylu rozházenýho křoví, jak to tak ty deathmetaly mají. Se slovy „To bude asi nějakej popík“ odcházíme a následně se okamžitě vracíme při zaznění prvních tónů. Brutální hustokrutopřísnotemno, který prostě chceš. „Raise your middle finger in the air and say FUCK YOU GOD!“ Jojo, tak to se mi hodně líbí. Chytam název kapely Thy Art is Murder. Krásný překvapení. Bohužel nestíháme celej koncert, protože dorazil poslední člen naší party, Gargy z Kids and Heroes, takže ho jdem ubytovat vedle nás.

Vracíme se akorát na Underoath, který to zrovna odpalujou pilotním singlem On My Teeth z jejich posledního alba. Zvuk je úplně otřesnej, jakože doslova. Přes basy neslyšim ani rytmus. „Dáme dva songy z novýho alba, a pak bude už hrát jen starý.“ Tak to je fér. Mezi skladbama se vůbec nekecalo o bohu, což je velký plus. Teď mě napadá, že jestli se tihle křesťanský rockeři potkali v backstagi s Thy Art is Murder, tak to musela bejt asi dobrá bitka. Až na ten zvuk jsem maximálně spoko.

Na Bullet For My Valentine už začínáme bejt slušně líznutý. Kruh okolo nás se začíná zvětšovat, což je známka toho, že se začínáme chovat jako nesnesitelný hovada. Lítaj hlášky typu „Hele, ten kytarista hraje v Arakainech ne?“ nebo „Ten basák je Patrik Děrgel!“ Celá kapela si asi musela jít dát lajnu do backstage, protože nás čeká nesnesitelný bubenický sólo. Scream Aim Fire zazněla, jdem do háje.

Mrtka dne: Parkway Drive. Kýč jak svině. Z relativně ne úplně špatný kapely, která kdysi v klubech a na menších pódiích kralovala se stala totální megalomanská píčovina. Fire show level Kabáti. Už jsem jen čekal, kdy přijedou tanky a letadla a začnou po sobě střílet. Korunu tomu nasadila otočná rampa pro bubeníka. Na konci setu spadla obrovská plachta oznamující, že se k nám brzo vrátí. Okey, nepřijdu.

Mimochodem, víte někdo, doprdele co to je? Očekávam odpověď v komentářích. A nepište, že to je kaple nebo kadibudka, to už nás napadlo. Každopádně stan to určitě neni.

Reklamy