LIVE: Alice In Chains se z řetězů vysmekli ve Vídni

Alice In Chains, společně se Soundgarden, Nirvanou a Pearl Jam, jedna z nejvlivnějších kapel, která vévodila špinavejm devadesátkám. Poslední červnový den se tato formace ukázala ve Vídni, u čehož jsem samozřejmě nesměla chybět.

30. června, Vídeň – Po zdolání cesty do srdce celýho Rakouska jsme měli před onou akcí ještě nějakej ten čas navíc. Ten jsme zejména trávili snahou zorientovat se na mapě, v metru, u autobusu, a vlastně všude. Bejt tam sama, pravděpodobně hledám ten areál ještě teď a Cantrell už by mezitím oblažoval fanoušky v sousední Budapešti.

Jakmile jsme dorazili na místo, překvapil nás industriálně vyhlížející areál, lemovanej cihlovou zídkou zdobenou rockovejma citátama a malbičkama. Na koncert grungeové legendy by se jen těžko hledala lepší lokace. Jelikož už místo samotný člověka přenášelo do divokejch devadesátek.

Usmálo se na nás štěstí. Alička měla totiž zrovna zvukovku a my si tak užili Grind a Again nanečisto.

Jako první na řadu přišla dopředu avizovaná kapela Mother’s Cake. Z nahrávek jsem z nich nebyla extrémně odvařená, ovšem naživo mě tihleti tyrolští draci mile překvapili. Zejména pak basa, která disponovala hutným zvukem a baskytarista, jež předváděl obdivuhodný výkony. Jednalo se o geniální mix funku, progresivního roku a blues, lehce připomínající kalifornské seskupení Rival Sons se špetkou Redhotů.

Alice In Chains byli přesní jako hodinky a show rozjeli ve 21.00. Když jako první přišel na podium Jerry Cantrell, konečně zase s dlouhou blonďatou hřívou, publikum začalo ječet. Tomuhle chlápkovi se nedá upřít charisma, i přes ty profetovaný, a celkově dost náročný léta. Vypadá prakticky stejně jako zamlada, jen s plnovousem a pár kilama navíc. Rozpálili to faceliftovskou klasikou Bleed The Freak. Byla totální slast slyšet typickou surovou kytaru Cantrella i naživo.

Setlist byl vyváženej. Stará tvorba byla prokládána tou novější. A po kruťárnách následovala nostalgie v podobě Down In A Hole, kterou kluci věnovali Layneovi a Mikeovi (a polovina z nás ji probrečela), No Excuses, nebo třeba Nutshell.

Ráda bych vypíchla jen to nejlepší. Bohužel by to z mojí strany asi nebylo dostatečně objektivní, jelikož jsem ten den měla narozeniny a navíc se tu bavím o své nejoblíbenější kapele. Ale například Check My Brain, Them Bones, It Ain’t Like That nebo We Die Young byly skvostný.

Největší kotel byl regulérně na Man In The Box, kdy celý publikum řvalo jako utržený z (aličkovskejch) řetězů „feed my eyes„.

Jako první přídavek přišla ochutnávka z novýho alba, The One You Know, ke které nedávno kluci vypustili i klip. Surovej riff, přes který je Jerry expert, zněl naživo ještě temněji.

Kapela svoji melancholickou show zakončila geniálním počinem z alba Dirt, písní Rooster.

Hudebně byl koncert bez chybičky, snad jen, že jsme byli díky našim místům přímo před Cantrellovým aparátem lehce “ochuzeni” o libozvučnou baskytaru Mikea Ineze.

Jako velkej průser však hodnotím vymoženost dnešní doby – IPad, ty měli totiž William a Jerry připevněny na stojanech vedle mikrofonu. Zda tam měli setlist, texty anebo seznam, co mají nakoupit v Bille, to nevím, každopádně z určitých úhlů bylo místo jejich obličejů vidět “jablíčko”. (I když oni mnohdy publikum asi vidí podobně.)

Co se Duvalla týče, na něj budou bohužel vždycky rozporuplný názory. Srovnávat ho s božským Laynem je blbost. Každej z nich je naprosto jinej. Ovšem Duvall je velice kvalitní zpěvák a stejně tak i kytarista, s Cantrellem tvoří perfektní dvojku, což se projevuje zejména v nové tvorbě, která Willovi samozřejmě sedne nejlíp.

Koncert byl na jedničku, odcházela jsem s blaženým pocitem a o 9 trsátek bohatší.

Reklamy