LIVE: Aerodrome 2018 – DEN 2. „You Me At Six? Radši budu sledovat jak zasychá barva na zdi“

Vystrkuju hlavu ze stanu a zapaluju si půlku cigára, kterou jsem zrovna našel pod polštářem. Vedle mě právě partička výrostků pouští nějakej mrdkózní metalcore, něco jako Asking Alexandria nebo podobnej shit. K tomu posloucham nejchytřejší kecy týpka, kterej se sebevědomě naparuje pravděpodobně před nějakou buchtou a svým „odborným“ názorem komentuje tohle hovno slovy: „Jo, tohle album je fakt precizní, lepší, než ty předchozí.“ Chvíli na to slyšim ohromnej řev ze stanu od Mé Mini: „Tohle se kurva nedá poslouchat!“ Jako odjištěnej granát vyhazuje svůj JBL reproduktor do vzduchu. Ten dopadá těsně před muj xicht a místo exploze z něj začíná hrát nelidsky nahlas ten nejbrutálnější deathcore. Jo, silnější pes prostě mrdá.

Gargy, kterej minulou noc usnul u mě ve stanu, protože si svůj zapomněl, byl v tahu. Při pozdější konfrontaci nám vysvětluje, že na naše levný víno není vůbec zvyklej, takže se ve 3 v noci dopotácel k sobě do auta, poblil všechno, co mu stálo v cestě a následně usnul na volantu. Včerejšek byl zkrátka hodně kvalitní.

Co s dneškem? V podstatě nehraje skoro nic, co by nás zajímalo. Vzhledem k tomu, že nám došla houba, se takticky rozhodlo, že se pojede nakoupit do města. Cestou zpátky se ještě zastavujem u nějaký místní památky, která podle všeho nabíjí pozitivní energií, což v podstatě znamenalo, že tam buď někdo prodává drogy, anebo nějakou kouzelnicko/šamansko/náboženskou kokotinu. Bohužel to byla ta kokotina.

Mrtka dne: Offenbach. Dva buzerantíci, který pouští z Winampu na MacBooku songy ukradený od jiných interpretů. Doslova jsem se z toho posral.

Co teď? You Me At Six nebo John Wolfhooker? Tak to bych radši pozoroval zasychat barvu na zdi.

Osobní okolnosti mě donutily začít opět hodně pít. Náhodou potkávam i kolegy z práce, kteří neváhají a v této aktivitě nás nadále doprovázejí. Nějakým způsobem se mi povedlo úplně samotnýmu vyžrat celou baterku houby. Už o sobě nevim.

Matně si vybavuju, že jsem byl na Joan Jett, což, jak mi pak Mé Mini vysvětlil, byli Halestorm. Při CHVRCHES se mi chce zvracet, těžko říct, jestli z tý muziky nebo z toho chlastu, asi to bude kombinace obojího. Stone Sour už vůbec nevnímam.

Poslední, co si vybavuju je, že se všichni válíme uprostřed pole, hulíme brko a posloucháme z dálky Lanu Del Rey, jak se snaží parodovat sama sebe. Jestli byl včerejšek dobrá párty, tak dnešek byl prostě extrémní.

Zejtra už to bude zase o muzice, přísaham.

Reklamy