LIVE: Aerodrome 2018 – DEN 3. „Za tohle mi Ice-T vytetuje devítkou do hrudi slovo motherfucker.“

Začneme hned muzikou, protože ráno bylo plný bolesti, utrpení, výčitek a pocitů, že chceme zpátky k mámám.

Sobota byla o poznání lepší než den předchozí. Rozhodl jsem se takticky vynechat chlast, než mi přestane vybuchovat hlava. Mé Mini zvolil opačnou strategii, což vyústilo v šavlový pogo hned na první kapele, která ten den hrála, a to byl Frank Carter and the Rattle Snakes. Fascinující bylo, že i když se rozběhal asi největší circle pit, co jsem kdy viděl, tak tu kejdu stejně nikdo nevyšlápnul. Frank je fakt šoumen. Na stagi popřál svýmu tour manažerovi k narozeninám a společně s flaškou šampusu ho zahodil hluboko to publika.

Mrtka dne: Eskimo Callboy. Pochopili to i třeba Attack! Attack!, že tahle muzika už je dávno za zenitem. Chvíli eurodance, chvíli post hardcore s gay vokálem, a pak scream. Dva zpěváci, jak jinak. Hrozná šaškárna.

Jelikož nikdo z nás nemá opalovák, tak mi totálně hoří xicht. Jdu se namazat do Nivea stanu, kde je to za free. Cestou potkávam kolegy z práce, který sedí vykydnutý v chill zóně a střídavě pozorujou zadky holek od Metaxy a fotbal na mobilu. „Hele za chvíli hrajou Skindred.“ Dostal jsem odpověď asi něco jako „Jojo, prosimtě, běž do piči.

Prča, nářez, show jak svině, tak to byli Skindred. Zpěvák Benji si neuvěřitelným způsobem dokázal podmanit dav. Drzost level 100. Na konci setu donutil publiku sundat si trička a točit s nima nad hlavama.

Přichází kapela, na kterou jsem se těšil asi úplně nejvíc a taky jsem byl nejvíc zklamanej. Je těžký o nich napsat něco špatnýho, protože mi je jasný, že pokud by se to dostalo k Ice–Tmu, tak si mě najde a vytetuje mi devítkou slovo motherfucker do hrudníku. Pominu to, že si několikrát uříznul ostudu, když do davu křičel „C’mon Prague show me some action!“ Zvuk byl otřesnej a bohužel ani Body Count nejsou žádný extra dobrý muzikanti. Jestli jsem u Wiz Khalify počítal, kolikrát řekne nigga, tak u Ice-Tho to bylo „motherfucker. Na konci setu se přišla na podium rozloučit celá jeho rodina včetně jeho vyprsený manželky Coco Austin. Je čas začít pít.

Jsem asi jedinej člověk na světě, kterej si s sebou na festival vzal i bakalářskou práci. Proč? Hudba Trenta Reznora ve filmech Davida Finchera, toť celej název mojí práce. Bláhově jsem si myslel, že mu to nějak podstrčim, aby mi jí podepsal. Samozřejmě jsem se setkal s totálním výsměchem od stage manažerky, která mi řekla, že k Nine Inch Nails by se nedostal ani papež. V podstatě to probíhalo tak, že celá kapela přijela těsně před hraním v několika mercedesech a hned po show okamžitě vypadla.

Nine Inch Nails pro mě byl strašně spirituální zážitek. Výběrem skladeb mě Trent moc nepohostil, ale i tak to byla naprostá pastva pro oči i uši. Vstup na podium komentoval slovy „Smrdí to tady, jako kdyby se tu někdo vysral.“ Jojo, tohle je ten arogantní cápek, na kterýho jsem čekal.
Neskutečně vymakaná světelná video show. Po podiu pobíhal i kameraman, jehož záběry se promítaly na obří obrazovky po stranách podia. Vidět nejen Trenta, ale i Atticuse Rosse a Robina Fincka  pro mě byl splněnej sen. Jdu se uchlastat.

Bláhově jsem si myslel, že NIN budou vrchol večera. To, co přišlo, mi vystřelilo mozek z kebule. Původně jsem si říkal, že na Limp Bizkit se pujdu podívat jen proto, abych viděl, co bude mít Wes Borland zase na sobě, ale to se ukázalo, jako to nejmíň podstatný.

Fred Durst je fakt největší čůrák na světě. Hned ze začátku zaujal postoj „seru na všechno, budu si dělat, co chci a vy mi můžete klidně vyhulit.“ Do teď netušim, jestli jsem byl na stand up comedy nebo na nu-metalovym koncertě. Odpálit show hned jednou z největších pecek Rollin‘ se ukázalo jako úspěšnej katalyzátor pro totální šílenství. Největší hity střídaly covery od Nirvany, Rage Against the Machine nebo třeba George Michaela. WHAAAAT? Během setu Fred několikrát ohlásil, že od teď je pivo zadax. No, nefungovalo to, ale i tak šílenství, prdel, nářez. Nu-metal se musí vrátit, tyhle nabroušený kytarový rifíky mají prostě brutální moc!

 

Reklamy