LIVE : Nebyla to žádná marmeláda, ale pořádnej džem aneb Pearl Jam po šesti letech v Praze

Pearl Jam. Kapela, pojem, kult. Jedna z největších kapel dob minulých, a troufám si říct, že i současnosti. Jako jediní přežili všichni ve zdraví a úžasné kondici, a nenavázali tak ve smutné seattleské černé kronice. První červencovou neděli letošního roku poctili svou návštěvou i pražskou O2 Arénu.

1. července, Praha – Když jsem kolem šesté hodiny dorazila před arénu, vyděsila mě přibližně dvoukilometrová fronta lidí, kteří si na poslední chvíli kupovali v merchi PJ trička.

Osmnáctitisícovej dav se šnečím krokem linul dovnitř, kde se rozptýlil mezi stánky s pizzou a hranolkama.

Jelikož jsem měla lístky na stání do druhýho sektoru, smířila jsem se s tím, že tentokrát na sebe s Eddiem mrkat asi nebudem, jako o den dříve na AIC s Jerrym Cantrellem, kdy jsem kapelu měla prakticky metr a půl od sebe.

Když jsem se ale postavila před chlapy, kteří byli přibližně o 2 hlavy vyšší, bylo mi jasný, že zbytek koncertu jim budu maximálně funět na záda, aniž bych něco viděla, zvlášť když bylo podium tak nesmyslně nízko, a věřím, že i obři přede mnou měli problém tam dohlídnout.

Přesunula jsem se tedy až ke zvukařskýmu pultu odkud jsem alespoň krásně viděla na projekci. Musím podotknout nádherný zpracování jednotlivejch záběrů, jak kapely, tak publika.

Kapela začala s přibližně dvacetiminutovým zpožděním, předkapelu nemaje, sametovej baryton Eddieho Veddera zahájil show prvními tóny písně Pendulum.

Vedder se předvedl i češtinou, kdy v první třetině koncertu začal z papíru číst česky. Děkoval za úžasnou energii a představoval kapelu. I přes tu lámanou češtinu, bylo to milý.

Eddie, byť mu trošku prořídly pačesy, vypadá pořád jako ten kluk, co spadl v MTV Unplugged ze židle. Zato Mike McCready a Stone Gossard, na nich se stáří podepsalo nejvíc – Mikeovy tmavý pačesy jsou nyní prakticky bílý, Stone nasadil brejle a vypadá spíš jako strejda z pátýho kolene, za kterým jezdíte v létě o prázdninách na chatu.

Vzhledem k prostorám, a dle mýho názoru ne zrovna valnýmu nazvučení, ty největší pecky a vypalovačky nevyzněly tak, jak by měly. Například McCreadyho sólo v EvenFlow se tak díky tomu slilo v cosi pisklavýho, až nepříjemnýho. Po minutě a půl trvajícím sóle se pán vedle začal dloubat v nosní dutině.

Aréna za to dost přála akustickejm, klidnějším písním. Eddie jenom potvrdil, že jeho pěveckej um a hudební genialita jsou nenahraditelný. Vytáhl například i cover-verzi Help! od Beatles.

Eddie je znám i tím, že se velice razantně ohrazuje proti politickýmu systému, kterej přišel s Trumpovou vládou. Nezapomněl ale připomenout Václava Havla, jež podle něj byl významnou osobou ne jen pro naši zemi, ale vlastně pro celej svět. (Pár polointeligentů v ten moment začalo bučet.)

Kontakt kapely s fanoušky působil přirozeně, radostně a zároveň skromně. Například když Mike šel i s kytarou do koridoru mezi podiem a fanoušky a nechal je si sáhnout na svůj nejcennější nástroj (jo, myslím tím jeho kytaru). Anebo Eddie, kterej ohubičkoval polovinu první řady a na konci show mezi fanoušky hodil desítky tamburín.

Opomenout se nedá ani bravurní výkon Matta Camerona, kterej je takzvaným grungeovým přesouvačem. V počátcích jeho mladejch let totiž pobýval v Soundgarden.

Celej koncert byl něco nepopsatelnýho, až extatickýho. Fanoušci jako jeden člověk prociťovali každej tón a každý slovo. Například když jsme všichni hromadně “houkali” na konci pecky Black.

Pearl Jam svým nedělním výkonem potvrdili, že grunge není mrtev. Což je zatraceně dobře a patří jim za to velký díky!

Reklamy